Ztracené Město
29/4 – 30/6/2022Kurátor: Noemi Purkrábková
V roce 1872 vyšla anonymně útlá kniha Erewhon. Posléze objevený autor Samuel Butler v ní píše o daleké, a přesto podivně blízké zemi a o městě kdesi za horami, jež mate svou povědomostí. Erewhon, jak napovídá samotný název vzniklý převrácením anglického slova nowhere, je světem naruby. Světem „nikde“ a přece tady, který tak trochu je i není někdejší viktoriánskou Anglií: Jména se zde zdají být pozpátku, pomoc je poskytována zločincům, zatímco nemocní jsou zavíráni za mříže a veškeré technologie jsou přísně zakázány z obavy, že by se jinak člověk sám mohl brzy stát pouhým nástrojem jejich evolučních záměrů. Erewhonské naruby však není utopickou nebo dystopickou negací (tehdejší) skutečnosti, ale mnohem spíš jakousi paralelní realitou – lehkým pootočením pravidel obnažujícím zásadní arbitrárnost pravd, na nichž sama sebe ustavovala a v mnohém dodnes ustavuje (post)moderní lidská společnost.
I proto jsou i přesně o 150 let později otázky, které kniha vznáší, aktuální až podezřele stejným způsobem. Kniha samotná zde totiž není prostým zrcadlem skutečnosti ani vyprávěním o fantastickém světě kdesi mimo ni, nýbrž skutečností přeskupenou – jakousi koncentrovanou sumou možností nabízejících vždy jiné podoby momentálního tady a teď. Snad právě v tomto duchu lze vzít pomyslně do ruky i zvláštně ošoupané desky zbrusu nových knih-obrazů na přítomné výstavě: Totiž, „číst“ je nikoli jako knihy-vzpomínky, knihy-komentáře nebo knihy-projekce, nýbrž poddat se jejich nejasným, ale o to živoucnějším výjevům s nutným vědomím, že vyrůstají hluboko ze hmoty světa, jehož vzduch sami dýcháme. Protože jakkoli se zvlněné šlahouny knih-obrazů zjevně proplétají napříč minulým i budoucím, skutečným i fiktivním, konkrétním i zcela abstraktním, nepřestává na nich být cosi neodbytně známého a bytostně vtěleného. Cosi, co jsme možná ztratili, a přitom jsme doteď ani nevěděli, že to postrádáme. Jako bychom snad my sami zavinili drobné trhliny na barevném přebalu a mimoděk tak obnažili znepokojivě neznámou pulzující skutečnost, jejíž proud již nelze nijak zastavit.
Ve své patrně nejslavnější knize, která se svou plošinovitou strukturací vymyká jednoduchému lineárnímu čtení, píšou Gillese Deleuze a Félix Guattari, že „navzdory hluboce zakořeněnému přesvědčení kniha není obrazem světa.“ Mají přitom na mysli nikoli, že by kniha byla světu nějak odcizená, ale právě naopak: Mezi knihou a světem nelze nikdy vést dělící čáru. Stejně jako příběh není pouze součtem slov a stran, ani obraz totiž nezačíná a nekončí pouhým rámem či hranou. Právě proto kniha-obraz, i přes obrazům zdánlivě vlastní plochost, prýští jakousi zatěžkanou všudypřítomností – čímsi neredukovatelně haptickým, co v hutných vrstvách barvy stéká do tmavých záhybů skutečnosti a jako chapadla se obtáčí kolem všech domněle jasných pojmů a představ, které si o světě vytváříme. A tím spíš, že knihu-obraz nemůžeme z principu nikdy otevřít, se nám skrze ni snad může vyjevit onen „ultrafialový, nadvědomý svět“, o němž psal Karel Teige v kontextu českého artificialismu – avantgardního malířského směru, jehož písmena dala ostatně (a snad shodou náhod také přesmyčkou) jméno právě fiktivnímu nakladatelství Atilis Press. Tajemná moc ultrafialového světa přitom tkví právě v tom, že svým způsobem je všude kolem nás – povědomý i neznámý, vzdálený a přece blízký, „nikde“ a přitom vždy na dosah ruky.
