17. 1. - 9. 3. 2014
Tomáš Svoboda ( * 1974) umělec zabývající se videem/instalací. V jeho tvorbě dominují metody sběru a katalogizace. Hledá jednotlivé skutečnosti a jejich kombinace. Vytváří "portréty" míst, rekonstrukce situací či artefaktů. Ve svých nejnovějších dílech, používá krátké textové fráze jako určující prvek vyjadřující realitu samotnou . Text verbalizuje fakta a transformace mění potřeby.
Tomáš Svoboda se ve své tvorbě věnuje zejména video a textovým instalacím. Kombinaci těchto tvůrčích postupů užil i na výstavě v Galerii Luxfer, kterou tematicky pojal jako osobní konfrontaci s okolním světem i vlastní osobou. Komplexní instalace ze čtyř částí má společného jmenovatele, jenž je a zároveň není přítomen i v názvu výstavy: Tomáš Svoboda. Každou jednotlivou částí jakoby autor vyjadřoval určitý vztah své osoby a různých subjektů. Omšelá bílá vlajka s černě vyšitým nápisem „já“ jako možná nejobecnější relace já – okolní svět. Vlajka jako osobní standarta, upozorňující či proklamující. Symbol hrdosti i uznání porážky, pomůcka k vyjádření postoje či ke zviditelnění pozice. Špinavý a od cigaret propálený prapor zavěšený u zdi by mohl být chápán také jako určitá metafora životní situace. Dalším subjektem, ke kterému se Tomáš Svoboda vztahuje, je společnost, jež nás obklopuje. List papíru, na němž je tisícinásobně pravidelně vytištěno slovo „ty“ a pouze jednou „já“. Já mezi tisíci jinými „ty“. Je třeba najít vlastní osobnost a hlas ve společnosti, stejně jako se s ní identifikovat, naučit se vnímat hlas svého já a „těch druhých“. Já sám jsem pro ostatní „ty“, je nutno se v davu někdy ztratit, ale v potřebnou chvíli z něj vystoupit.
Nalézt svou pozici, někdy i s nutným odstupem vůči druhým i vůči sobě. Být viděn i snadno přehlédnut. Každý mezi tisíci je já. S existencí v rámci umělecké scény se Svoboda vyrovnává vtipnými komiksovými stripy, které vznikly během autorova studijního pobytu v Berlíně ještě na studiích na pražské akademii. Konfrontace s odlišným prostředím uměleckého provozu je jistě jedním z důvodů k tematice konfrontace malého umělce s velkým uměleckým světem. Anonymní autor (student? začínající umělec, který se snaží prosadit?), reprezentovaný zde malým růžovým čtverečkem – aluze na Malevičův černý čtverec jako revoluční symbol moderního umění se zde více než nabízí – zakouší denní rutinu života uvnitř komunity i nutnost vlastního vymezení se k ní. Souboj pocitu hrdosti na své povolání a zároveň diskomfortu díky sociálnímu postavení a situaci. Nemůžeme přece dát najevo, že jsme extravagantní umělci, natolik extravagantní a nekonformní zase nejsme, přestože si to o sobě myslíme. Osobnější rovinu pak v instalaci reprezentuje projekce, spojující obraz a text. Autor zde opět využívá seznam či výčet, charakteristický prvek ve své tvorbě. Pravidelná sekvence výrazů označujících každodenní banální i méně časté činnosti, které provádí stejně jako my všichni ostatní: piju, sním, odhaluji, narovnávám. Odpočítáváno se železnou pravidelností stejně jako nezastavitelně ubíhají vteřiny našich životů, vyplňované těmito skutečnostmi a právě tak zbytečné a zapomenutelné. Tento výčet je nepravidelně přerušován krátkými ideosekvencemi, většinou získanými z internetových záznamů, které se v určitém úhlu pohledu mohou k dotyčným činnostem vztahovat, ale souvislost zde není vždy zřejmá. Jedná se o osobní výběr autora, odkazující ke vzpomínkám či dojmům, známým jen jemu samému. Na nevelkém prostoru otvírá Tomáš Svoboda otázky, jež jsou přes svou intimitu univerzální. Mírně retrospektivní instalace rezonuje jak s osobní pozicí autora, tak se všeobecnými tématy, která prostupují celou společností.
Anotace: Kateřina Štroblová