---

Neděle

8. 8. – 5. 10. 2014
Michal Kalhous (* 1967) ve fotografiích, používá specifický styl. Obrázky se zdají být "amatérské", neostré, rozmazané, se "špatným světlem". Jeho témata jsou velmi často příběhy z každodenního života, banální pouze na první pohled. Autor je ohromen skutečnými životními situacemi a jejich filozofií. Spontánnost a štěstí je jeho umělecké motto. Na fotografiích můžeme vidět rodinné zátiší - špinavé nádobí po stolování, prázdné stoly, babička s úsměvem řezající zahradní růže. Život na venkově, děti, každodenní detaily objektů, detaily jsou kameny v mozaice velkého puzzle zvané život.
Anotace: Luděk Rathouský

Všední idyla Michala Kalhouse

Michal Kalhous (*1967) je často zmiňován ve společnosti Lukáše Jasanského s Martinem Polákem, Alenou Kotzmannovou či Markétou Othovou jakožto představiteli takzvané nefotografie – stále nepříliš snadno definovatelného pojmu jednoho z proudů fotografické tvorby 90. let minulého století. Práce s technicky tradiční, většinou černobílou fotografií, avšak tematicky odlišnou zaměřenou zejména na banální a všední výjevy a motivy.
S Kalhousovou fotografickou tvorbou se již poměrně automaticky spojují výrazy jako záměrně „špatný“ či rozostřený snímek, tematika každodennosti, obyčejnosti, návratu k vnímání přírody a oslavy rodiny. Michal Kalhous je yvpravěčem drobných příběhů, tichým pozorovatelem situací, nenápadným dokumentátorem běhu věcí, spřízněných s člověkem i bez jeho přítomnosti. Jakousi kvintesencí těchto charakteristik je komorní Kalhousova instalace Neděle. Na čtyřech snímcích je vlastně zachycen samotný proces zachycování: skupinka deseti rodinných příslušníků se chystá pořídit společné foto pod osaměle stojícím stromem. Příprava na fotografování – všichni sem – v popředí se psem, jenž pravděpodobně zrovna vykonal potřebu. Na jedné z fotografií je dokonce patrný objektiv přístroje, který fotografuje. Samo slovo „neděle“ v nás vyvolává sváteční dojem, přestože už dávno není oním sedmým dnem, vyhrazeným odpočinku a náboženskému rozjímání při povinné ranní bohoslužbě. Neděle je dnem, kdy se nechodí do práce, ale paradoxně je zasvěcen pracem domácím, popřípadě robotování na chalupě, z níž se stále většina obyvatel hlavního města vrací večer auty domů v nekonečných zácpách, které ke koloritu konce víkendu již tak nějak patří. Neděle se transformovala do dne, kdy sice respektujeme volno, ale trávíme jej jaksi nuceně „volně“. Sváteční šaty jsou již zcela passé. Když nejsme v zaměstnání, je potřeba cítit se pohodlně a ležérně, hlavně klid a pohoda pro pohodu. Nejen tematika poetiky všedního dne a banálních předmětů, ale také její mírně absurdní či kritické vyznění pojí Michala Kalhouse v okruhu „nefotografů“ nejvíce právě s Jasanským a Polákem. Ať si vybavíme jejich cyklus Chlapi či Vesnice, vždy se k prvotnímu zdání idyly a rozmarné české krajiny přidá rostoucí osten pocitu provinčnosti, malosti a jakési „ušmudlanosti“, reprezentované nejen zanedbanými chalupami, ale především zanedbanosti vnitřní, osobnostní, jež doprovází naši holubičí povahu a jako příslovečný smrad se s námi táhne po celá desetiletí. V tvorbě Michala Kalhouse se však tento osten podobá trnům růžových keřů na jednom ze snímků, u nichž autor zachytil (nejspíše) babičku – záplava skromných, ale krásných domácích květů, vypěstovaných s láskou, je rostě zastíní.
Text: Kateřina Štroblová